Setkání s duchem. O čem se mi ani nesnilo.

4. října 2011 v 20:31 | TsuchiKim |  když se múza nudí aneb snílkův svět


Byl to den jako každý jiný. Sobota a já se setrou musela na hokej. Hrála zrovna Jihlava s našima. Takže přirozeně hromada lidí. Ani jedné se nechtělo, ale museli jsme. A obě. Naštěstí, jinak by to bylo "jdi ty". Tak jsem skončila v té své "budce". Ještě že bylo teplo, topení vydávalo divné zvuky, tak jsem ho raději hned vytáhla ze zásuvky.
Dvě hodiny předem. Hrálo se od 17, my tam stepovaly už od 15. A oni dokonce i lidi chodili. Netvořili se fronty, výjimečně, obvykle jdou všici ve stejný čas, 15 až 30 minut před.
Ovšem, kdyby to bylo jako vždy, nevyprávím zde svůj příběh. Pročetla bych celý zápas, taky že mě čekala pořádná bichle, o 480 stránkách. A do úterý, přečíst, obsah, charakteristika postav a pár vět o autorovi, prostě paráda.
Přestože to bylo stejné, bylo to jiné.
Neobtěžovala jsem se otevíráním knížky, pokaždé když jsem to udělala, někdo přišel. Tak jsem snila o své milované postavě z amerického seriálu Lovci duchů, o Deanovi. on je tak úžasný. To jeho sebevědomé chování, sarkastické poznámky, to že se s nikým a ničím nemaže, láska k rodině. Jen jedna věc byla trochu smutná, děvkař. na něj se holky lepili, nevím, jak vás, ale mě moc nepřekvapuje, že jsem se do něj také zbláznila.
A najednou stojí přímo přede mnou, v celé své kráse a ošklivosti. Klasický pozdrav, 120 korun prosím a vydechnutí: "Deane..." Myslím, že to ani neslyšel. Samovi (jeho bratrovi) něco zapípalo v kapse. Podívali se na sebe. Nenápadně vytáhl z kapsy cosi. Věděla jsem, že je to EMP. (taková chytrá věcička na odhalování duchů a stop, co po sobě zanechali)
"Tady?" tiše se Dean otázal Sama. Ten přikývl.
Podívali se na mě. Rozpačitě jsem se usmála. Co bych měla dělat? Má oblíbená POSTAVA stojí přede mnou a vypadá to, že tu mají práci.
Rozhlédli se kolem sebe, nikdo tu nestál. Znovu se podívali na sebe. Sam pokrčil rameny.
"Hele, vím, že to bude znít divně, ale vemte si prosím tohle," a Dean mi podal jakousi krabičku.
"Sůl na duchy?" pousmála jsem se.
"Jak to víte?"
"Jsem blázen do jednoho duchařského seriálu," mávla jsem rukou.
Podívání se na sebe. Samovo pokrčení ramen. Pohled na mě.
"To jako fakt existují?" zbledla jsem.
"Ano," zaváhali s odpovědí.
"I to ostatní?"
"Ano."
"No bezva."
Na půl jsem si přála, aby to tohle skončilo. Oni by se koukli na hokej. Šli domů a já také. Případně aby řekli, že vtipkovali. Že to byl jen vtip. Ale zároveň abych se k nim mohla přidat. Lovit. Jsem srab, podobných věcí se bojím jako upír kostela, ale možná, možná když bych věděla, co na ně platí. Pak bych se možná přestala tolik bát.
Krabičku jsem položila na počítač u mých kolenou. Služba utíkala celkem rychle, zvláště proto, že jsem měla co číst.
První třetina. Přestávka. Druhá třetina.
Spočítala jsem si kasu a chvíli zírala z okénka. Nebýt krabičky, myslela bych si, že jsem si to vsugerovala. S povzdech jsem otočila tvář ke knize. Najednou se udělalo strašně chladno, ale moc mě to nepřekvapilo, tady bývá zima. Napila jsem se. Moc mi toho nezbývalo, musela jsem se zaklonit. A vytřeštit oči.
Ze stropu na mě zírala průhledná tvář. Zamrkala jsem, ale byla tam stále. Zavíčkovala jsem láhev, potřásla hlavou, ale obličej tam byl stále. A začal se přibližovat. Ramena, ruce, hrudník, nohy. Až sestoupila přímo přede mě. Rudé oči mi zapíchla přímo do těch mých. Ruku natáhla ke mě. Kniha mi vypadla ze ztuhlých prstů. Zaklonila jsem se na židli, co nejdále to šlo. Moc to nešlo. Položila mi ruku na hrudník.
"Zůstaneš tu se mnou..." zasyčela a vrazila do mě prsty.
Snažila se vyrvat mi srdce přímo před očima.
Zpanikařeně jsem hmatala kolem sebe. Dotkla jsem se krabičky. Rychle jsem ji otevřela, dlaní nabrala sůl a hodila ji po duchovi.
Zmizel.
Srdce mi bušilo jako po sprintu na 200 metrů. Přerývaně jsem dýchala. A kluci nikde.
Po zbytek třetiny se už nic nestalo.
O přestávce se zastavili u mého okénka.
"Vy! Oba dostanete za uši. Objevil se tady." Jejich pohledu jsem se musela usmát.
"A jak vypadal?"
"Jste v pořádku?" optal se Sam.
"Jo, jsem. Díky za optání," a zamračila jsem se na Deana.
"A jak vypadal?" opakoval otázku.
"Děsivě."
"A dál?"
"No tak Deane. Právě ji napadlo něco, o čem se jí ani nezdálo. Buď trochu ohleduplný."
"To je slovo do pranice. Vidíš Deane, měl by sis z něj vzít příklad." Ošklivě se na mě podíval. "Ale pro tvou informaci Samy, zdálo se mi i o horších věcech. Jen je rozdíl to zažít a snít o tom."
"Fajn, když už jsme si to vyjasnili, můžeš nám říct, jak vypadal?"
Pokrčila jsem rameny. "Zrovna moc jsem si ho neprohlížela. Ale byl to muž, tak 20. Krátké vlasy, křivá nos. Jizva nad levým obočím. Rudé oči. Jo a musel to být hokejista, měl na sobě dres."
"Na to že sis ho moc neprohlížela, je to docela podrobný popis. A kdo to byl? Číslo dresu?"
"Drahý Deane, měla jsem trochu starost s tím, ať mi nevyrve srdce před očima, ale až se tady zase zastaví, optám se."
Ozvalo se troubení, třetí třetina začala. Všichni až na ně dva odešli.
"Nepůjdete se koukat?"
"Ne mohl by se tu znovu objevit," měl Sam starost.
"Jasně. Jako duch bych taky přišla navštívit holku, u který někdo hlídkuje," sarkasticky mi ujelo. Dean se ušklíbl.
"Běžte, mám tu tu sůl. A už předtím jsem si bez vás poradila."
"Stejně by tu měl někdo být. Pro jistotu."
"No Samy, to zvládneš," poplácal Dean Sama po rameni.
"Počkej, tak jdeš?"
"Na zápas. Docela by mě zajímalo, kdo vyhraje. Vsadil jsem na Jihlavu 5 dolarů."
"Jsi nemožnej."
"Za chvíli stejnak končím, tak běž s ním."
"Ne, zůstanu tu."

Po chvilce jsem zavřela okénko a vypnula všechny přístroje a že půjdu. Opět se objevil.
"Nepustím tě. Zůstaneš tu se mnou."
"Jak se jmenuješ?"
Naklonil hlavu.
"Hodí se vědět, komu bych měla poděkovat."
"Michal Jelínek."
Překvapilo mě, jak snadné to bylo. "Díky," hodila jsem po něm sůl a rychle zmizela za ochrankou.
Sam čekal u dveří.
"Vím, kdo to je," křikla jsem na něj.
"Kdo?"
Zrovna začínala bitka mezi fanoušky, musela jsem rychle zmizet. Vytáhla jsem propisku a napsala mu na ruku své číslo.
Později mi zavolali, rozhodla jsem se s nimi sejít. Moc nadšení sice nebyli, ale potřebovali to jméno.
"Řeknu vám ho, když mě vezmete sebou."
"To v žádném případě. Je to moc nebezpečné."
"Pak se ho nedozvíte."
Chvíli jsme se dohadovali, než svolili. Prý svolili, povídali, že mu hráli.
"Vím i něco lepšího," zamávala jsem jim před nosem papírkem. "Kde je pochován."
"Tak jdeme."
Zarazili mě, když jsem vykročila.
"Ty tady zůstaň," práskl mi před nosem Dean a zamkl.
Hmm, na druhou stranu, rozhlédla jsem se po pokoji. Všude se povalovali jejich věci, oblečení, zbraně, Deanovi věci. Zvedla jsem jednu jeho košili a jako fetišista si k ní přičichla. Voněla moc pěkně. Potom jsem si půjčila jednu jejich knihu a uvelebila se na Deanově posteli. Vyčkávala jsem. Asi po třech hodinách se vrátili.
"Tak co, byli jste úspěšní?"
Dean se nade mě nahnul. "Lhala jsi. Žádná hokejista, ani Michal Jelínek tam není."
"Hledali jste na nesprávném hřbitově." Chvíle ticha. "Dovedu vás ta."
Podívali se na sebe, pochopili, že jinak se to nedozví. "Co se dá dělat."
Kráčeli jsme nočním městem směr Židovský hřbitov. Já mezi nimi nadšená, oni zachmuření.
"No tak úsměv. Je krásná podzimní noc. Hvězdy svítějí. Nikdo nás neotravuje. Prostě paráda, ne?"
"Vůbec bys tu neměla být."
"A právě proto tu jsem."
Došli jsme k železné brance.
"Je to tu děsivé," zachvěla jsem se.
"Tak běž domů."
"Ne chci tu být. Ten duch mě chtěl zabít. To mu nedaruju."
Ve světlech baterek se míhaly kříže a nepopsané náhrobky.
"Tady to je," zasvítila jsem na jeden z osamělých náhrobků.
Zatímco vykopávali kostru, baterka, kterou jsem jim svítila, začala podezřele poblikávat. Oni si toho ani nevšimli. Ochladilo se. Poděšeně jsem se rozhlédla kolem. Michal Jelínek byl zde. Stál přímo proti mě.
"He, hej kluci. Možná byste si měli pospíšit."
Pohlédli mým směrem.
"Sakra, myslel jsem, že se má zdržovat jen na stadionu," pronesl Dean ke Samovi a vystřelil.
Objevil se napravo a odhodil Deana na zeď. Sam se chopil pistole, ale už to nestihl, skončil hned vedle Deana.
"Budeš moje."
Mé bojácné couvání bylo přerušeno zákeřným kořenem. Duch se pomalu přibližoval. Hmatala jsem kolem sebe po... po čem vlastně? Prsty se dotkla pistole. Neváhala jsem a se zavřenýma očima vystřelila.
Zmizel.
A znovu se objevil.
"Kluci, rychle. Já-já ho nějak zabavím," zvedla jsem se a dala se do běhu.
Na bývalého hokejistu nebyl moc rychlý. Naštěstí. Ale byla tma.
Vrazila jsem do náhrobku. Dech mi jen poskočil.
Dohnal mě.
Vystřelila jsem.
A minula.
Odhodil mě. Narazila jsem na stroma pistole mi vypadla z ruky.
Pomalu se ke mě přibližoval.
Svýma rudýma očima mě úplně přikoval. Nemohla jsem se pohnout. Natáhl ke mě ruku a znovu šel po srdci.
Hlasitě bušilo. Dech se zkracoval.
Najednou celý ztmavl, odstoupil ode mě. Začal hořet a s malých výbuchem zmizel.
Kluci doběhli ke mě.
"Jsi v pořádku."
"Že vám to trvalo, ale jo, snad jo. Už vím, jak je cítit smrt."
"Dobře. Teď tě odvedeme domů."
"Chci lovit s vámi," zaskočila jsem je."
"Cože?"
"Chci lovit s vámi."
"Přestaň snít. Tohle není práce pro nějakou malou holku a my nemáme čas se o tebe starat," zamítl Dean.
"Chci lovit s vámi. Duchů a podobných věcí se strašně bojím. A vědomí, že jsou skuteční mi zrovna moc nepřidává. To mě dožene buď do blázince, nebo spíš k sebevraždě. Ale když budu vědět co s tím. Třeba, třeba se přestanu bát."
"Skvělé. Opravdu skvělé, " povzdychl si Dean.

poznámka: FF vychází z amerického serálu Supernatural, nebo počeštěně Lovci duchů (po slovensky Hrozba z temnoty). Chtělo by to aspoň minální znalost, protože tak si to dokážete víc užít, ať se vám to líbí nebo ne. Taky je už v anime verze, ale tu jsem neviděla, takže si netroufám odhadovat, jaké to je. Ale hraný seriál je podle mě dost dobrý a první řada, i ta druhá je docela strašidelná.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Black★ Rock Shooter Black★ Rock Shooter | E-mail | Web | 5. října 2011 v 16:38 | Reagovat

Jéééé *-*
To je super... Já jsem pár dílů viděla... Ale tvoje povídka je lepší *-*
Sem pro další !!! ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama